Martin Weiter: Fakulta je především společenství lidí
S profesorem Martinem Weiterem jsme se sešli v jeho pracovně brzy ráno, abychom čtenářům zprostředkovali jeho pohled na období, po které působil na pozici děkana Fakulty chemické VUT. Nakonec byla však diskuze mnohem širší, než bylo původně v plánu, a kromě bilancování časů minulých došlo také na pohled do budoucnosti nejen naší fakulty, ale i chemie jako vědního a technologického oboru, a dokonce i na zamyšlení nad stavem celé naší společnosti.
Rozhovor pro 1. číslo fakultního občasníku Derivát připravili Stanislav Obruča a Petr Sedláček.
Já jsem byl proděkanem od roku 2006, kdy mě oslovil tehdejší pan děkan profesor Havlica, a nabídl mi, že bych mu mohl pomáhat s agendou vnějších vztahů. Mé prvotní rozhodnutí však uzrálo už někdy během stáží, zejména během mého pobytu na univerzitě v německém Marburgu v roce 2001. To bylo v rámci projektu sítě Research Training Network, cílené na trénink mladých a nadějných začínajících vědců, kteří jezdili z univerzity na univerzitu, a tam absolvovali vzdělávací bloky o délce většinou kolem deseti dnů. A my jsme kromě toho, že jsme pracovali na svých mateřských univerzitách, měli v rámci projektu různé tréninky a školení. Tak jsem měl možnost poznat, jak to funguje na těch opravdu dobrých univerzitách, v Cambridgi, Oxfordu a tak dále. A zjistil jsem, že podmínky jsou všude podobné, a že je to hlavně o lidech. Když jsem v Německu končil, dostal jsem nabídku odjet na univerzitu v Cambridge, minimální doba kontraktu tam ale byla tři až pět let. Věděl jsem, že kdybych tam odjel, už bych se nevrátil zpátky, třeba bych tam založil rodinu, a cesta zpět by pak už byla těžká. A protože jsem docela patriot a nechtěl jsem udělat tento krok, rozhodl jsem se vrátit zpátky na naši fakultu s tím, že si tu Cambridge vybudujeme tady.
Jak bylo těžké skloubit všechny ty role během děkanování? Tedy role vědce, pedagoga, manažera… atd. Co jsi musel nejvíc omezit a co ti nejvíc chybělo z těch rolí, které jsi musel upozadit?
Ono to asi „nabíhalo“ postupně. Tím, že jsem zastával funkci proděkana, tak agenda nebyla tak intenzivní, pak jsem se přesunul na pozici studijního proděkana a v posledních letech pak, když tehdejší děkan profesor Havlica měl zdravotní problémy, jsem jako statutár zastupoval přímo děkana. V tomto ohledu u mě adaptace probíhala pozvolna, nebylo to nějaké skokové, takže omezování některých aktivit a nastavování jiných priorit se dělo postupně a nenásilně. Co jsem každopádně musel velmi omezit, byla práce v laboratoři. Což je problém, protože mám své doktorandy, vedu diplomové práce a v okamžiku, kdy člověk v laboratoři není a kontroluje tu práci jen podle nějakých reportů, tak to už není úplně v pořádku. Naštěstí mám spoustu schopných mladých kolegů, kteří tam moje místo zastanou, ale přece jen bych byl rád, kdybych se mohl věnovat té praktické práci v laboratoři více. A také to znamenalo méně času na rodinu, což rovněž silně vnímám. Ale s tím člověk musí počítat, protože funkce děkana určitě neobnáší osmihodinovou pracovní dobu.
Uměl bys říct, kolik procent času věnuješ managementu, děkanování, a kolik ti zbývá na všechno ostatní?
Nedávno jsem se nad tím zamýšlel, takže to vím docela přesně. V průměru mám pracovní dobu 60-70 hodin týdně, zhruba 40 hodin připadá na to „děkanování“. A ten zbytek, co zde jsem, třeba o sobotách a nedělích, se snažím věnovat například výzkumným projektům, přípravě na výuku, a tak dále. Děkanskou funkci určitě nelze vykonávat na méně než na plný úvazek. A ten zbytek jsou víceméně nějaké „koníčky“, které si užívám ve svém „volném“ čase.
Jak jsi za těch deset let tvého děkanování vnímal změny, které proběhly, ať už na úrovni fakulty nebo VUT? Protože to bylo období velkých inovací, velkého rozvoje, ale také změny přemýšlení a fungování ve vědě.
Domnívám se, že se nám na fakultě podařilo reagovat velice dobře. Klíčové bylo, že se nám projekt Centra materiálového výzkumu, který jsme v této době realizovali, podařilo víceméně plně integrovat do stávající fakulty. Nestavěli jsme žádné nové budovy, které by vyžadovaly vysoké náklady, všechno se investovalo do přístrojů a do lidí. I co se týče metodiky hodnocení vědy a výzkumu M17+, dokázali jsme se na ni jako jedni z mála dobře připravit, o čemž svědčí to, že na úrovni VUT vykazuje naše fakulta nejlepší výsledky ze všech fakult, tedy hned po Ceitecu.
Vnímáš třeba, jestli nastal za tvého děkanování nějaký posun ve spiritu naší fakulty, v jejích vnitřních ambicích?
Já bych rád věřil, že tady nějaký posun je, a subjektivně jej také vnímám. Samozřejmě je otázka, jak to cítí ostatní. Posun vidím v tom, že se všichni shodneme v názoru na to, v jaké situaci se fakulta nachází, jaké vnější a vnitřní okolnosti ji ovlivňují, limitují její rozvoj, a na základě toho tušíme, kam a kudy chceme jít. Vnímám to i z mnoha diskuzí z posledních let, které se dost změnily. Pokud se bavíme o rozpočtu, nebo o strategiích, a to víceméně s kýmkoliv, tak mi přijde, že jsme se názorově více sjednotili a máme podobnější vizi směřování fakulty. Vnímám, že fakulta je celkově více homogenní. Není tady nějaká vyloženě řevnivost, nebo konkurenční boj různých zájmových skupin. A i velikost fakulty tomu vytváří dobré podmínky.
Určitě i lidsky se fakulta pozměnila, nebo minimálně tady nastala taková generační obměna.
Já si myslím, že spousta lidí na fakultě dříve nebyla schopna reflektovat reálný stav věci, podmínky, v kterých je fakulta ukotvena. A ta generační obměna, která tady nastala, byla jedním z mých prvních úkolů, když jsem přebíral fakultu. Tehdy jsme museli zajistit udržitelnost Centra materiálového výzkumu a k tomu jsme museli najít prostředky v rozpočtu. To vedlo k tomu, že v prvních dvou letech na začátku mého děkanování odešlo více akademických pracovníků, primárně v důchodovém věku. A naopak, tato generační obměna nám umožnila přijmout nové pracovníky především pro CMV. To byl i ten základ, první krok, a asi také jeden z důvodů, proč je nyní fakulta tam, kde je. Dali jsme příležitost mladým a výsledky, které nyní sklízíme, a kterými se můžeme pochlubit, jsou plody tohoto kroku. Ten byl vpravdě krokem vynuceným, nebyla to nějaká moje manažerská strategie, ale myslím si, že to fakultě velmi, velmi pomohlo.
Od roku 2006 jsem byl proděkanem pro vnější vztahy, takže zde zpětnou vazbu, minimálně osobní, mám. Jednou z prvních novinek tenkrát bylo, že jsme začali více komunikovat s firmami. Den chemie, který je u nás dnes už tradicí, jsem zde tehdy zavedl po vzoru akcí, které se konaly na jiných fakultách. My ho využili i pro propagaci chemie jako takové, nikoliv jen jako veletrh pracovních příležitostí, na kterém firmy nabízejí místa studentům. Ze začátku jsme museli firmám fakultu hlavně představit, dát ve známost, že tady ta fakulta je, protože všichni, kteří pracují v managementu chemického průmyslu, studovali v době, kdy naše fakulta neexistovala. Veškerý management chemických firem, který má v základu vesměs chemické vzdělání, byli lidé, kteří studovali buď na Masarykově univerzitě, v Pardubicích, případně na VŠCHT. O Fakultě chemické VUT tehdy nikdo nevěděl. A myslím, že se nám podařilo, že dnes už Fakultu chemickou představovat nemusíme. Je to už zavedená značka a firmy vnímají, že jim můžeme nabídnout kvalitní absolventy.
To nás vlastně dovádí až do takové finální bilance. Co považuješ za největší úspěch, kdyby sis měl opravdu vybrat něco velmi konkrétního, za svého děkanského mandátu?
Největším úspěchem je jednoznačně transformace Centra materiálového výzkumu. Nevyvolalo to žádné pnutí, naopak se podařilo všechny ty mladé, které CMV „natáhlo“, na fakultě udržet, a také přístroje pořízené v rámci CMV jsme mohli naplno využít ve vědě i ve výuce. Myslím, že to není úplně běžná věc ani v jiných výzkumných centrech. Nám se to tady podařilo na výborné úrovni. A přitom CMV jako takové pořád funguje, má svou strukturu, své řízení, a to je z manažerského hlediska největší úspěch.
Ještě něco k předchozí otázce, než půjdeme dál. Ty jsi vyzvedl jako hlavní úspěch transformaci CMV, ale ještě mě napadla další věc, která tady na fakultě probíhala během celého tvého mandátu, a to byla rekonstrukce fakulty. Považuješ to za úspěch, nebo to bereš jako běžnou provozní záležitost?
V této rovině jsou úspěchy určitě dva. Tím, že naše fakulta byla jednou z nejúspěšnějších v získávání projektových prostředků na tyto rekonstrukce, a že ty projekty ještě byly napsány tak dobře, že se na jejich základě dala rekonstrukce udělat podle původního záměru, nemuseli jsme nic zásadního měnit a dokázali jsme vše zdárně realizovat včetně plnění různých indikátorů, které na to byly navázány.
A k bilancování ještě jedna věc. Univerzita není jen jakýsi spolek odborně zaměřených lidí, ale je to hodně i o sociálních vazbách, o jakési akademické etice. A jsem rád, že se nám podařilo i o tomto minimálně diskutovat a shodnout se na tom, že je to důležité. S tím souvisí i estetika prostředí. Univerzita by se měla snažit vytvářet příjemné a harmonické prostředí, kde by se studentům dobře studovalo a zaměstnancům dobře pracovalo. O to jsme se také vždycky snažili, byť ne vždy to úplně vyšlo. Například vstupní atrium, které je na střeše naší knihovny, ještě pořád čeká na nějaký „upgrade“. Na druhé straně se podařilo uskutečnit spoustu věcí, probíhá rekonstrukce vstupních prostor, rekonstrukce laboratoří, a tak dále. A já si myslím, že je důležité na to nerezignovat ani v dalším období. Spoustu věcí tady nemáme. Třeba zázemí, kde bychom mohli zamknout kola, protože prostorů celkově máme málo.
A existuje nějaký tvůj nesplněný cíl?
To samozřejmě existuje, a je to obecně nastavení administrativních procesů a jejich elektronizace. Bohužel zjednodušení a odbyrokratizování administrativy je podmíněno úzkou spoluprací s rektorátem, fakulta sama o sobě má jen velice málo možností, jak tohle vyřešit. Možná kdybychom byli větší fakultou, tak bychom si dokázali sami nějaký systém vyvinout, ale v těchto podmínkách na to nemáme kapacity a neměli jsme ani finanční možnosti. To tedy vidím jako jeden z bodů pro další období, který se bude muset řešit.
A teď taková manažerská otázka, kdybys měl udělat naší fakultě SWOTku, co by tam bylo? Co by byly největší silné stránky, slabé stránky, hrozby a výzvy?
My takovou analýzu samozřejmě máme, dělali jsme ji, když jsme připravovali aktuální strategické dokumenty. Jednou z našich silných stránek je jistá konzistentnost, jsme celkem homogenní fakulta, daří se nám spolupracovat. Dále jsme tu od obnovení fakulty měli a pořád máme prakticky orientované studijní programy. Tato koncepce studia, která tady vznikla ještě za profesora Lapčíka, je určitě silnou stránkou naší fakulty, stejně jako existence Centra materiálového výzkumu.
Co se týče slabších stránek, v současné době je asi nejvíce limitujícím faktorem poměr studentů a pedagogů, neboli vysoký počet studentů na jednoho pedagogického pracovníka, což i akademikům limituje jejich časové možnosti a brání jim například dělat nějaký intenzivnější výzkum. To podle mého názoru v současné době brzdí rozvoj fakulty, stejně tak jako nedostatek prostor. Nemáme vyhovující skladové prostory, musíme využívat areál na Kraví Hoře, sklad chemikálií praská ve švech. Také nemůžeme nabídnout odpovídající prostory pro nové perspektivní týmy. I kdybychom je nakrásně získali – a ta možnost tady byla, přilákat držitele ERC grantu – tak mu nemůžeme nabídnout ani vlastní kancelář, ani odpovídající laboratoř. Myslím si, že fakulta musí být hodně otevřená, a když zde v současné době nemáme místa – nejen pracovní místa, ale i prostory, laboratoře – tak to trošku uzavírá naší fakultu před vnějším světem. A to je do budoucna pro naši fakultu nejen její slabou stránkou, ale i hrozbou.
Teď trošku z jiného soudku: aktuální téma, Covid a prezenční výuka v chemii. Co nás Covid naučil, co nám dal, co nám vzal, co si z toho můžeme vzít do budoucna?
Naučil nás jednu věc – že univerzita je především společenstvím lidí, kteří se navzájem potkávají, motivují a spolupracují. Teprve na základě tohoto společenství je možné vytvářet další hodnoty, například ve vzdělávací oblasti, kdy studentům předáme naše zkušenosti a zápal pro náš obor. A to je to, co technologie neumí, to dokáže jen společenství lidí. Myslím si, že tuto skutečnost mnoho z nás včetně studentů pochopilo, na fakultu chodí rádi a této možnosti si váží. I já si vážím toho, že můžeme pracovat v laboratořích a nemusíme se na sebe dívat přes monitor. Naučilo nás to tedy, že univerzita je primárně společenství a všechno ostatní jsou jen podmínky pro to, aby naše společenství mohlo fungovat.
Já ty vize mám a napsal je už i do vědeckých projektů, které jsme v poslední době podali. Je to oblast bioelektroniky, nebo spíše nových materiálů, které by se v určitých bioelektronických aplikacích mohly uplatnit. Zabýváme se materiály, které vykazují elektrickou vodivost, a proto se dají použít třeba pro léčbu neurodegenerativních onemocnění, pro stimulaci nervových tkání a tak podobně. Oblast bioelektroniky je určitě oblast, která mě velice láká, a myslím, že je velmi zajímavá i pro naše studenty, protože vím, že o tato témata diplomových prací je vždy velký zájem.
Na této problematice spolupracujeme s celou řadou různých pracovišť nejen u nás, ale i ze zahraničí, a je to perspektivní oblast vědy, které bych se velice rád věnoval, protože tam nás čeká spousta výzev.
Už jsou dnes aplikace, a nebo tušené aplikace, které ale nemohou být realizovány právě proto, že chybí vhodné materiály, které by představovaly „interface“ mezi existujícími bioelektrickými zařízeními a živou tkání. Myslím si, že máme potenciál, abychom se dokázali právě v této oblasti prosadit. A ostatně se nám to už i daří.
A co se týče pedagogiky, bylo by něco, co by tě bavilo, kdyby ses vrátil do pozice řadového akademika?
Jak už jsem říkal, je to ta práce přímo v laboratořích, vedení bakalářských, diplomových prací, větší kontakt se studenty. Mě bavila i výuka praktika z fyziky, velice rád jsem je učil, a vidím spoustu možnosti, jak tento předmět dále rozvinout. Také přednáším předmět Pokročilé materiály pro medicínské aplikace pro 5. ročník a progres v této vědecké oblasti je obrovský. Každý rok se snažím udělat jednu novou přednášku, která by reflektovala tento vývoj, ať už je to například oblast 4D tisku, který se dá potom využít pro různé biosenzory, v bioelektronice, atd. To je obrovské téma, které bych pro přednášky rád blíže rozvinul. Témat, které bych studentům rád sdělil a předal, je celá řada, ale chce to mít čas, aby přístup k poznávání byl systémový.
A co se týče času na mimoškolní aktivity?
Mám doma dva kluky ve věku 9 a 15 let, snažíme se spolu sportovat, jak to jen jde, takže velice bych ocenil, kdyby na tohle bylo více času. Na druhou stranu musím říct, že na tyto aktivity si vždycky nějaký čas najdu a je to věc, která mi umožňuje rychlou relaxaci. A to je to, co si myslím, že umím, a co mi umožňuje pracovat 60, 70 hodin týdně, protože i v tom zbytku dokážu opravdu velmi dobře načerpat nové síly.
Další otázka je k budoucnosti VUT. Myslíš, že je možné VUT dostat mezi excelentní univerzity v ČR, co je případně tou cestou, abychom byli konkurenceschopní, abychom hráli první ligu? A je to vůbec možné v dohledném měřítku?
Já si myslím, že VUT je univerzita, která vždycky na té špičce byla, a i když v současné době jsme zařazeni do univerzit v kategorii B, tak je otázka, do jaké míry jsme tam oprávněně a do jaké míry je to dáno jen tou metodikou hodnocení, na jejímž rozvoji se podílely určité univerzity, které si ji nastavily podle sebe. Vidíme i v rozpočtové oblasti, že jsou tady univerzity, které si například dokázaly prosadit, že se finančně podporují lékařské obory, přičemž ale 90 % jejich absolventů zmizí do zahraničí. Do určité míry to naše hodnocení B říká, že daná metodika je nastavená tak, že nevyhovuje tomu, co dělá technická univerzita. Já jsem přesvědčen, že technické univerzity jsou zde od toho, aby vzdělávaly inženýry, kteří primárně najdou uplatnění v průmyslu. Jsme jednou z nejrozvinutějších průmyslových zemí v rámci Evropy, není zde mnoho zemí, které mají podíl průmyslu na HDP tak dominantní jako my. V tomto ohledu je tedy podíl technických škol k udržení ekonomiky založené na průmyslu naprosto zásadní, ale není to reflektováno v metodice současného hodnocení. Na tohle je podle mě potřeba daleko více upozorňovat.
Myslíš, že vůbec chemický obor jako takový může být i do budoucna klíčový v rámci průmyslu v České republice?
Já si myslím, že chemie jako obor je nosná a velice perspektivní. Protože o čem je chemie? Chemie je ve své podstatě naukou o tom, jak fungují ty nejelementárnější jevy v přírodě, a to na úrovni atomů, molekul, ale i elektronů. My přece už dnes umíme teoreticky popisovat chování jednotlivých elektronů, odkud kam se nám pohnou, a jakou vytvoří konfiguraci. A jestliže se dnes nějakým směrem posouvají technologie, tak směrem k nano oblasti – oblasti řízené právě chováním elementárních částic. Doposud byl tento obor především o základním poznání prostřednictvím různých zobrazovacích metod, které nám dokázaly vizualizovat a pochopit podstatu hmoty. A nyní přichází řada na chemii, aby dokázala hmotu organizovat právě na této elementární úrovni. Tomu my chemici rozumíme, chápeme, jakým způsobem je hmota organizovaná. Takže teď jde o to začít do této organizace vstupovat i aktivněji a ovlivňovat ji. Právě proto bych byl také rád, abychom se u nás na fakultě opět mnohem více zaměřili na výuku teoretické chemie, která umí ve spojení s výpočetní technikou postihnout vztahy na úrovni atomů a molekul, na úrovni elementární hmoty.
Další perspektivní segment chemie se týká udržitelných systémů, recyklace, inteligentního materiálového hospodaření. Pokud se má naše společnost přesunout k nějakému udržitelnějšímu způsobu existence, tak to bez chemie nejde – což je ostatně i heslo naší fakulty! Procesy udržitelnosti jsou mimochodem už dnes podmínkou čerpání financí v rámci národního programu obnovy, jakákoliv aktivita musí být v rámci zásad cirkulární ekonomiky, bezodpadového hospodářství atd. To je směr, kterým se v současné době ubírá Evropa. U nás na fakultě se nám toto téma podařilo poměrně dobře uchopit a teď jde jen o to, ho ještě dále rozvíjet.
Je ještě něco, co bys chtěl čtenářům Derivátu říct? Něco jako poslední vzkaz končícího děkana?
Bylo mi ctí pro fakultu pracovat... A to myslím zcela vážně.
A ještě jedna věc. Když jsem nastupoval jako děkan, bylo patrné a bral jsem to jako výzvu, že ta doba bude turbulentní a plná změn. Připravoval se nový vysokoškolský zákon, nová metodika hodnocení, u nás na fakultě se řešila udržitelnost CMV. A vědělo se, že vlastně všechno v oblasti vysokého školství bude jinak, legislativou počínaje, přes hodnocení a financování výzkumu, až po různá další systémová opatření. Takže nějak jsem to věděl, byli jsme na to jako fakulta připraveni a dobře jsme to zvládli. Ale to, co jsem tehdy nevěděl a netušil, a dnes asi vím, nebo minimálně tuším, je, že ta turbulentní doba nekončí, naopak že ta dynamika změn bude čím dál větší. Vidíme to i obecně ve společnosti, jak se proměňuje. A musíme na to být připraveni, a mít takové vedení na úrovni univerzity i fakulty, které tuto dynamiku bude reflektovat. To znamená, že akcent na manažerské schopnosti a na profesionalitu vedení bude mnohem větší. Myslím si, že koncept akademické samosprávy tu může být i jistým rizikem, protože určitá míra profesionalizace managementu zde bude potřeba. Nechci být žádným vizionářem temných zítřků, to v žádném případě, já jsem založením optimista. Myslím, že univerzity by měly sehrát roli pokojných center společenství, stabilizujícího faktoru. I dnes vidíme, jak univerzity přispěly zklidňujícím způsobem v této covidové době, kdy využily svůj potenciál, znalosti a nabídly je veřejnosti. Jsem rád, že i naše fakulta se do toho intenzivně zapojila. Možná nás čeká v budoucnu ještě mnohem více takových výzev, kdy univerzity budou působit jako významný stabilizátor. Ale k tomu je potřeba osvícené vedení.
Na pozici děkana jsem nastupoval s představou, že fakultu provedu rozbouřenými vodami a předám ji v nějakém konsolidovaném stavu tak, aby ten parník mohl dál plout tam, kam jsme ho společně nasměrovali. Ale obávám se, že bude potřeba ještě velice kvalitní posádku, která dokáže ten směr udržet. Další změny nemusí přijít hned, ale určitě přijdou. Známe to i z historie, byly doby, kdy se dlouho nezměnilo nic, a pak se za pět let proměnila celá Evropa, celý svět. Takže po době určitého útlumu i nás možná brzy čeká nějaká větší společenská dynamika.
| Publikováno | |
|---|---|
| Odkaz | https://www.fch.vut.cz/f96620/d217042 |