Technické vzdělání se nedá dohnat, ta stopa v nás zůstane
Při sestavování obsahu vůbec prvního čísla fakultního občasníku věnovaného 110. výročí padl nápad na rozhovor s některým z úspěšných absolventů naší fakulty, kterých určitě není málo. Jsem rád, že pozvání k rozhovoru přijala Petra Peterková, jedna z prvních studentek Fakulty chemické po jejím obnovení a také vůbec první proděkanka. Protože i já pamatuji nelehké začátky a s Petrou se stále občas setkáváme při různých příležitostech, padla volba na zajištění rozhovoru na mne. Rád jsem tuto výzvu přijal. S Petrou jsme se potkali u nás na fakultě, a protože se Petra dlouho době pohybuje na rozhraní průmyslové a akademické sféry, věnuje se transferu technologií i vlastnímu podnikání, nemohlo se téma rozhovoru brzo stočit jinam.
Rozhovor pro 1. číslo fakultního občasníku Derivát připravil Martin WeiterJsi jedna z našich prvních studentek, tedy jedna z těch 27 statečných, kteří byli úplně na začátku. Co tě tenkrát vedlo k tomu, přihlásit se ke studiu chemie? Musela to být velká odvaha přihlásit se na fakultu, která v té době měla jen několik zaměstnanců a žádnou pořádnou budovu s laboratořemi?
Začnu druhou částí tvé otázky. My jsme si tehdy situaci tolik neuvědomovali, to vidím až dnes, když se ohlížím zpátky. Na jednu stranu to byl risk, protože nebylo jisté, jestli fakulta bude po dvou zkušebních letech dál pokračovat. Na druhou stranu nám bylo osmnáct, spíš jsme byli v očekávání studia něčeho s příměsí dobrodružství. K první části tvé otázky se musím přiznat, že úplně prapůvodně jsem chemii studovat neplánovala. Jenomže v roce, kdy jsem se hlásila na vysokou školu, se zpřísnily příjímací zkoušky kvůli selekci uchazečů silného ročníku a na řadu škol byly navíc v tomtéž termínu, takže šlo reálně absolvovat jen jedny. Váhala jsem mezi chemií a medicínou. A protože chemie byla láska odjakživa, rozhodla jsem se pro ni. Fakulta se tehdy zrovna znovu otevírala, a to byla zajímavá výzva. S odstupem doby jsem moc ráda, že jsem ji zvolila. Mám širší záběr a také větší svobodu.
Když jsme začínali, studijní oddělení a několik dalších kanceláří fakulty bylo na Žižkově ulici. Výuka ale první tři roky probíhala kompletně na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Od čtvrtého ročníku už jsme pak chodili na naši fakultu, která se mezitím usídlila na Veslařské. I dál jsme ale ještě hodně vandrovali, protože některé předměty zajišťovaly univerzity v Bratislavě, ve Zlíně a v Praze. Takže studium bylo opravdu pestré a nenudili jsme se. Opravdu velice dobrodružné studium.
Já vlastně ani přesně nevím, kam se ubírala tvá cesta poté, co jsi absolvovala?
Když jsem odpromovala, absolvovala jsem na fakultě ještě doktorské studium. Po něm mě oslovil vedoucí mé komise pro obhajobu dizertační práce, který byl v té době prorektorem pro vědu a výzkum, a nabídl mi pokračovat na rektorátě VUT a podporovat VaV z jeho úrovně. Protože v té době nebyla pro chemiky zajímavá volná místa v Brně, kde jsem chtěla zůstat, nabídku jsem přijala. Založili jsme centrum transferu technologií, které jsem pak několik let vedla.
Velice brzy jsi tedy nakoukla do spolupráce s průmyslem. My jsme se blíže potkali, když jsi působila jako proděkanka u nás na fakultě, to byl, myslím, rok 2006, potom jsi šla už do praxe?
Aby to nevypadalo, že jsem od chemie úplně utekla, ono to mělo svoji genezi. Už při dokončování doktorátu jsem tušila, že by mi asi úplně nevyhovovalo být vědcem uzavře‐ ným od rána do večera v laboratoři. A právě v té době jsem se na zahraniční konferenci setkala se skupinou Dánů, kteří měli soukromou firmu zabývající se transferem technologií. Zajímali se o téma mé disertační práce. Popisovala jsem jim své nadšení pro vývoj orgánových náhrad. Pracovala jsem na kloubních implantátech, náhradách cév a chlopní. A byla jsem nadšená, že budou tyto nové materiály pomáhat lidem. Když se doktorát blížil ke konci a výsledky práce byly patentované, oslovila nás jedna francouzská společnost s nabídkou odkoupení licence. Vyvinutý materiál chtěli využívat v procesu čištění odpadních vod jako náhradu za fyzikální postupy, protože nový materiál měl enormní selektivitu v přítomnosti bílkovinných nečistit. Tenkrát jsem jejich nabídku nereflektovala, protože jsem cílové uplatnění stále viděla v oblasti medicíny. Když jsem pak na konferenci Dánům tuto historku vyprávěla, řekli mi, že mezi farmaceutickými firmami je takový konkurenční přetlak, že nový materiál dostat na trh pro lékařské účely bude nesmírně složité, ale praktické využití patentu právě u čištění odpadních vod má šanci na úspěch. Tenkrát jsem si uvědomila, že celé vědecké bádání není jenom o tom, že mě téma nesmírně baví a mám výsledky, ale že je potřeba se už i v počáteční fázi výzkumu dívat na to, jak bude možné s výsledkem naložit. Což by samozřejmě nemělo nějak dramaticky ovlivnit vědce v jeho svobodě bádat, ale je důležité, aby věděl, proč to dělá, a jestli budou mít výsledky šanci se ve své podobě a v daném oboru na trhu ujmout. Řada vědců, což se mi potvrdilo, když jsem se věnovala transferu technologií na rektorátě, také pracuje s obrovským entusiasmem jako tehdy já, ale už se třeba tolik nesnaží připravit výsledek v podobě přijatelné pro praxi. Čili od chemie jsem úplně neutekla, ale jednou nohou jsem u ní i dalších technických věd zůstala pořád, protože jsme se snažili budovat zázemí schopné zajišťovat transfer nových technologií a poznatků, které na VUT vznikaly.
Ano, působení na rektorátě byla velká škola. Učili jsme se dělat první krůčky. Což samozřejmě bylo v počátcích nesmírně obtížné, protože jsme byli vůbec první pracoviště pro transfer technologií v republice. Na jiných univerzitách nic takového nebylo. Po asi roce a půl jsme připravili několikatýdenní kurz, kam nám např. Karlova univerzita, Slezská univerzita v Opavě, VŠB v Ostravě, Masarykova univerzita a další poslaly své zaměstnance, abychom jim předali zkušenosti a praktiky, které jsme vyzkoušeli, že fungují. Pak jsem měla intermezzo tady na Fakultě chemické na pozici proděkanky, kde byla náplň práce hodně podobná, měla jsem na starosti zahraniční vztahy a spolupráci s průmyslem. I za tu krátkou dobu se, myslím, povedlo pár pěkných věcí, jako např. založit v Brně tradici Noci vědců zapojením FCH do projektu, který do ČR tuto v zahraničí zavedenou akci přinesl.
A máš pravdu, potom jsem odešla z fakulty do firmy Siemens. Oslovil mě generální ředitel pro Českou republiku pan Kafka s tím, že by rád inicioval spolupráci výrobních závodů Siemens s vysokými školami a zda bych mu nepomohla založit oddělení, které by mělo agendu na starosti. Vnímala jsem to jako příležitost podívat se na svět takříkajíc z druhé strany barikády. Přijala jsem a vybudovali jsme pracoviště, které spravovalo ve finále agendu pro celý region střední a východní Evropy. Siemens se otevřel vysokým školám, začali jsme udělovat mladým vědcům Cenu Werner von Siemens a realizovali řadu společných projektů. Pracoviště pracuje výborně dál, i když už jej dávno nevedu a věnuji se problematice soukromě ve své firmě.
Tady je potřeba zmínit, že jsi byla zde na fakultě u těch prvních jednání, které potom iniciovaly vznik nových výzkumných center postavených v rámci operačního programu Výzkum, vývoj a inovace (VaVpI).
Ano, myšlenky na první VaVpI projekty VUT se skutečně rodily z iniciativy FCH, byť nakonec řada z nich našla jako domovskou platformu jiné fakulty. Bylo to zajímavé období, mnohá jednání s Radou vlády, s MŠMT, s oborovými svazy, jinými vysokými školami. Pomáhali jsme nastavovat pravidla čerpání dotací. Měli jsme už nějaké zkušenosti, protože ještě v době působení na rektorátě jsme založili Jihomoravské inovační centrum, které mělo jako první úkol spravovat pro VUT nový podnikatelský inkubátor. Mezi zakládající členy jsme přizvali Jihomoravský kraj a Masarykovu univerzitu a společně se hodně do hloubky probrali možnostmi podpory inovačním projektům.
A to byla velmi osvícená myšlenka, protože se ukazuje, že JIC si v Brně našel své pevné místo a prokázal, že taková instituce je zde potřeba.
Určitě ano. Samozřejmě to mělo své porodní bolesti, dané do jisté míry faktem, že se jednalo o něco úplně nového, chyběla legislativa, a nikdo v ČR zatím takovým procesem neprošel. Ale myslím si, že to byl krok správným směrem.
Tak za tu krátkou dobu, co jsi působila v akademické sféře, jsi tady toho stihla, myslím, poměrně dost. Možná to nebyla úplně krátká doba, ale stejně...
Měla jsem štěstí na dobu i na okolnosti, mohla jsem přiložit ruku k dílu a podílet se na nových věcech. To bylo příjemné.
To je velmi pozoruhodné na tvé profesní kariéře, že jsi měla možnost vidět problematiku transferu a kariérní spolupráce mezi univerzitami a podniky z obou stran, a tak by mě zajímal tvůj názor. Víme, že situace pořád není úplně taková, jakou bychom si představovali, že sice vysoké školy generují spoustu různých nápadů a různých technologií, které podniky občas dokážou valorizovat, ale naopak je tady spousta různých bariér, které nám brání tuto představu naplnit. Jak to vidíš ze svého pohledu?
Máš pravdu, i dnes, téměř po 20 letech, kdy se transfer technologií v Česku začal rozvíjet, je tu stále velká rezervovanost obou stran. Do jisté míry je to přirozené, protože jde vlastně o dva úplně odlišné světy, které je velice těžké skloubit. A je to vždycky o lidech. Lidé z tuzemských vysokých škol jsou zvyklí, že mají téměř neomezený čas na práci. Průmysl, na druhou stranu, potřebuje výsledky okamžitě. A toto z mé zkušenosti bývá velmi často první nárazník, kde dochází k nepochopení. Je třeba vyjednávat, akademickou sféru trošičku akcelerovat, průmysl naopak naučit počkat si na kvalitní výstup. Dalším úskalím bývá, že vědecká obec často přichází s výsledky, které jsou přelomové, možná aspirující na Nobelovu cenu, ale pro trh neuchopitelné. Buď proto, že na ně trh ještě není připravený, nebo jde sice o geniální řešení, ale pro praktické nasazení příliš drahé, technicky neproveditelné, příčin může být více. I zde se daří nalézat řešení, ale jak jsem zmínila, je to vždy o lidech.
A tady jsou asi potřeba nějací prostředníci mezi průmyslovou a akademickou sférou, kteří by dokázali vnímat jak možnosti akademické sféry, tak i potřeby průmyslu. A vzájemně je sladit. Kdysi tady byly klasické resortní výzkumné ústavy, které se dnes nějak transformovaly, ale nyní už málokdy zastávají tyto role prostředníků. A role takových prostředníků, k jakým patří i tvá nynější firma, jak jsi to tady nakousla, tak ta je velmi vítaná, ale také velice, velice vzácná. Vidíme, že se stále investuje spousta prostředků do různých dotačních a výzkumných projektů, ale nemalá část těch projektů z různých důvodů úplně nenaplní své vize. A že ty vize jsou mnohdy větší, než jaká je potom realita.
Stát sice asi zvolil správnou cestu, protože druhá by byla nefinancovat společný výzkum vůbec, a to by nebylo řešení. Ale myslím si, že úzké místo je v tom, že se transferu věnují lidé, kteří mají zkušenost jenom z jednoho prostředí. Buď jsou to výborní vědci, což je jistě fajn, ale už nemají vhled do průmyslu, anebo jsou to výborní podnikatelé, ale nemají potom pochopení pro akademickou sféru. Samozřejmě by bylo ideální, aby se takové práci věnovali lidé, kteří si vyzkoušeli obojí, ale i to je problém. Prakticky nejsou. Jinak dnes už vlastně zdánlivě není důvod, aby se společné vize podniků a univerzit nenaplňovaly, mechanismy jsou za ty roky nastavené dobře. Ale máš úplnou pravdu, že je to pak o tom, aby, jak jsi jej nazval, prostředník měl pochopení a shovívavost pro obě strany a uměl je doslova udržet u jednoho stolu.
Je pravdou, že ty možnosti zde jsou, i pro naše akademiky, ale když se podívám kolem sebe, tak většinou je to starší generace, která má nějaké zkušenosti z průmyslové praxe, kdy naši akademici nějakou dobu třeba působili v různých firmách a potom se vrátili zpátky na univerzitu. Mladou generaci to možná teprve čeká a je to pro ně výzva. Je pravdou, že narážíme také na to, že dostat do průmyslových podniků třeba i více studentů na praxi taky není úplně jednoduché.
Je to tak. Průmysl unisono vždycky volal po tom, aby absolventi chodili do podniků na praxe. Když však přijde na věc, realita je jiná. Lidé v podnicích nemají kapacitu se studentům věnovat. Když jsem byla v Siemens, snažili jsme se s prezidentem Svazu automobilového průmyslu, panem Kulhánkem, přimět firmy, aby vzaly více studentů na stáže. Všechny formálně souhlasily, nikdy však své představy nenaplnily. Schází motivace.
Tam je asi žádoucí i role státu, který by mohl a měl praxe více podpořit. Sice deklaroval zájem o profesní studijní programy, které obnáší poměrně velké penzum praxí, ale nechává to de facto na školách a na dobrovolnosti firem. A to asi není situace, která by tomu úplně prospívala.
Určitě. Tady vnímám rezervy v tom, co by mohl stát ze své úrovně podpořit. Ale musím říct, že jsme se setkali i s případy, kdy jsme se snažili zapojit lidi z vrcholových pozic podniků do výuky na školách, a že se to vůbec nesetkalo s kladnou odezvou. Strach kantorů, že by mohli lidé z praxe dát studentům třeba více, převážil. Ale pořád si myslím, že se vhodný systém nastavit dá, protože v zahraničí to funguje. Říká se, že trvá minimálně generaci, než se mentalita začne měnit, takže věřím, že ovoce teprve budeme sklízet.
To bych řekla, že je obrovská chyba. Protože moje zkušenost je taková, že pro to, aby člověk byl schopný vést výrobní závod, nebo vůbec se věnovat byznysu v průmyslu, je skutečně potřeba technické vzdělání. To špičkový právník ani špičkový ekonom není schopen zastat, technické vzdělání se nedá dohnat. Když jsem na Transfer technologií ještě tady na VUT brala nové zaměstnance, tak mojí podmínkou vždycky bylo, aby šlo o technika. Protože běžnou ekonomiku, a drobné právní náležitosti, které potřeboval pro svoji práci, se vždycky doučil. I proto jsem ráda, že jsem studovala chemii, protože kdybych to měla k něčemu připodobnit, řekla bych, že chemik je takový Ferda Mravenec. Musí umět od všeho něco. Musí se umět zorientovat, rozhodnout se, musí si umět něco spočítat, v laboratoři namíchat, přitom aby to mělo hezkou barvu a dobře vonělo, nevybouchlo a k tomu ještě fungovalo, a on to hlavně přežil. Takže když mám dnes možnost se s lidmi podobného zaměření potkávat, je to spolupráce pro mě nesmírně příjemná, protože je svižná a umíme se domluvit. Podle mě by stát technické vědy rozhodně podporovat měl.
Tak já věřím, že ty víš, o čem mluvíš, protože když teď skočíme do současnosti, tak ty také řídíš firmu, která se zabývá i tiskovými procesy, což je oblast, kterou u nás na fakultě také vyučujeme.
Ano, já jsem se tím vlastně oklikou vrátila k chemii. K transferu technologií, kterému se věnuji ve své firmě dodnes, jsem se před čtyřmi lety pustila do podnikání v polygrafii. A na fakultě jsme měli jeden nebo dva semestry technologii tisku, učil nás ji pan profesor Veselý s paní Nečasovou. To byli lidé, kteří mě do tiskařiny zasvětili, a bylo to velice hezké období, protože to tenkrát byla jedna z mála věcí, kterou si už na fakultě člověk mohl opravdu osahat. Tiskli jsme si knížky, diplomky, a bylo úžasné, když jsme potom drželi hotový produkt v ruce. Ale je pravda, že mě v té době nenapadlo, že bych se k oblasti tisku někdy mohla vrátit. Dnes se zabýváme polygrafickými dokončovacími pracemi, tiskneme, studujeme složení lepidel, fólií, porovnáváme, děláme si analýzy, jestli to nebo ono bude vyhovovat našim výrobkům. Kruh se uzavírá.
Úchvatné, tys toho opravdu dokázala strašně moc, a to máš ještě spoustu života před sebou. Máš ještě nějakou vizi?
Tak vizí je samozřejmě hodně, ale ty se ptáš určitě na ty profesní. Musím se přiznat, že se dívám směrem k mladé generaci. Zrovna teď je v tiskařině řada zajímavých nových věcí, které sleduji, které bych chtěla implementovat ve výrobě, a narážím na to, že noví mladí lidé, kteří vychází ze škol, se k tomu neumí postavit. Takže nyní bych chtěla rozvíjet to, co mám, abychom byli schopni z nejmodernějších trendů těžit.
Takže když se vrátíme zas úplně na začátek, tak ta chemie, a technické vzdělání, které jsi získala, tě pořád doprovází. Protože řídit polygrafickou firmu, pro to je technické myšlení určitě důležité.
Jednoznačně. Ty to tedy říkáš tak velice pěkně, když mluvíš o řízení, ale realita bývá často i trošku jiná. Pobíhám s vyhrnutými rukávy kolem strojů a řeším s našimi lidmi, když něco nefunguje. A v takových chvílích oceňuji, že neumím pobíhat jenom s vařečkou, ale vzpomenu si i na to, co jsem se naučila na fakultě, a jsem tam s nimi schopná reálně řešit některé technologické problémy, nebo potíže se složením materiálu. A pro to je základem mít stejný jazyk. Kdybych měla humanitní vzdělání, tak toto vůbec nezvládnu. Proto bych svoji alma mater nikdy neměnila. Rozhodně.
Pěkná tečka za rozhovorem.
Já samozřejmě Fakultu chemickou sleduji pořád. Z různých úrovní. A moc jí fandím, protože se podařilo vybudovat něco úžasného a dříve maličké těleso, které nikdo na VUT nebral v podstatě vážně, je dnes plnohodnotnou fakultou a může konkurovat i ostatním. A nejsem sama, protože se scházíme spolu s dalšími, co jsme tady studovali, a jsme rádi, že naše fakulta je čím dál tím větší, a když se sem jdeme s dětmi podívat třeba na Den otevřených dveří nebo na Noc vědců, jsme opravdu pyšní.
Taky vnímám, že se nám podařilo vychovat celou řadu úspěšných absolventů, kteří se dnes dostávají do různých zajímavých pozic, a ty k nim rozhodně patříš. Jsme vždycky rádi, když takové absolventy potkáváme, a není jich málo.
Děkuji za chválu, samozřejmě se to dobře poslouchá, ale je nás takových spousta. O některých víte, o některých ne, ale myslím si, že je to řada lidí, protože skutečně ta průprava, kterou jsme tady dostali, nás připravila téměř na všechno. A to se týká i osobního života. Mnoho věcí, různé osvojené návyky, které jsme si odnesli, se dá s přehledem využít i v běžném životě. Dodnes používám v kuchyni na všechno koření a ingredience prachovnice a Erlenmeyerovy baňky. A na míchání některých omáček skleněnou tyčinku. Ta stopa v nás zkrátka zůstává.
Celý Derivát si můžete přečíst zde>>
| Publikováno | |
|---|---|
| Odkaz | https://www.fch.vut.cz/fakulta/absolventi/f100717/d222347 |