Vůně rybí omáčky jsem se v laboratoři nabažil

Jak se obyčejná tříměsíční erasmovská stáž promění v třetí rok v Bruselu a dvojitou obhajobu dizertace? Marek Reichstädter nyní dokončuje doktorské studium na FCH VUT v programu Chemie a technologie potravin. Ve své práci se věnuje vývoji metody DGT pro výzkum koncentrací těžkých kovů a jejímu využití pro analýzu potravin. Poslední roky trávil z velké části na zahraničním pobytu v Belgii v rámci joint PhD smlouvy mezi FCH VUT a Vrije Universiteit Brusel.

Nyní máš před sebou obhajobu dizertační práce. Čím se v ní zabýváš a co tě dovedlo ke studiu v Bruselu?

Do Bruselu jsem původně nejdříve odjel na tři měsíce na stáž v rámci Erasmu, ze začátku jsem ani nebyl nijak zvlášť nadšený. To se ale časem změnilo, takže jsem pak ještě pobyt prodlužoval, jak to šlo, v rámci stáže. A pak jsem se rozhodl využít možnosti joint smlouvy mezi našimi univerzitami. Hlavním důvodem bylo získat pro moji dizertaci velmi důležitá data, ke kterým bych se zde jinak dostával jen velmi těžko nebo vůbec.

Ve své práci se zabývám vývojem a testováním analytické techniky difuzního gradientu v tenkém filmu (DGT), který se používá pro stanovení koncentrací těžkých kovů. Tato technika se používá běžně v analytické environmentální chemii, já ji však používám pro analýzu potravin, což není úplně obvyklé. Jde vlastně o takový crossover mezi analytickou environmentální chemií a analytickou chemií potravin. Environmentální část přitom řeším hlavně v Belgii, u nás na fakultě zase z pohledu chemie potravin. V Bruselu jsou pro to, čemu se věnuji, skvěle vybavení, pracují s těmito metodami na denní bázi. To mě dost motivovalo k tomu tam zůstat v rámci joint smlouvy. Jejich zkušenosti, to, že mi byli schopni pomoci, poradit.

Tvoje práce ale neprobíhala jen v laboratoři, že?

Jednou z částí práce je i odběr vzorků na vojenských lodích. To sice často působí atraktivně, když to někomu vykládám, ale zas taková legrace to nebyla. Vzorkování znamená vždy několik dní usilovné práce v obležení svérázných belgických námořníků, kteří navíc neumí moc anglicky… Jde o projekt, kterým se v Belgii zabývají už dlouho. Společně s různými výzkumnými institucemi dělají monitoring obsahu těžkých kovů ve vodách podél pobřeží Belgie už nějakých třicet let. Toho jsem se zúčastnil několikrát na plavbách při pobřeží u Severního moře, také na řekách Šelda nebo Zenne. Jede se na velké námořní lodi, která patří belgické armádě; v malých nafukovacích člunech jsme vždy jezdili k bójkám nabírat vzorky, člověk je často celý mokrý. V improvizovaných laboratořích na lodi se pak vzorky analyzují, připravují či konzervují. Často to bylo i 16 hodin náročné práce denně.

Jaká specifika má studium a výzkum na základě joint smlouvy (dvojího vedení) mezi univerzitami?

Není to tak, že bych dělal dva nezávislé doktoráty. Píšu jen jednu dizertační práci, ale podmínky samozřejmě musím splnit na obou univerzitách. Mám povinné předměty zde a podobně i na partnerské univerzitě v Bruselu, kde se ale trochu jinak počítají kredity, ať už za účast na konferencích, seminářích, workshopech, nebo publikované články. Je to docela náročné, proto teď většinu času trávím tam. Nicméně pro mě zůstává hlavní Fakulta chemická, kde je mým vedoucím Pavel Diviš. Přiznám, že někdy je to boj, mít hned dva vedoucí, protože každý má trochu jiný přístup, jejich pohled na určité věci se může i lišit.

Touto dobou už jsem měl končit, ale vzhledem k tomu, že musím práci obhajovat na obou institucích, nevědělo se na jaře, jak to kvůli koronaviru půjde, nebo nepůjde. Ať už kvůli tomu, že v komisi musí být přítomni vždy zástupci obou univerzit, ale také jestli já vůbec budu moci jet. Trochu se to tím pádem posunulo.

V čem má podle tebe studium ve formě joint PhD přínos?

Řekl bych, že u nás není joint PhD ještě tolik obvyklé, ale v zahraničí je velmi běžné. Člověk využívá výhod obou univerzit, jejich zázemí, vybavenosti, přístrojů, zkušeností expertů. A nakonec se to může velmi zajímavě propojit, třeba jako v mém případě, kdy se propojila environmentální a potravinářská chemie. Takže když jsem s tím byl třeba pak na konferenci, bylo na mé vystoupení docela natřískáno. Lidi zajímalo, jak někdo může použít aplikaci z oblasti environmentální chemie pro výzkum rybí omáčky.

Zajímavé je i vidět, jak je to jinde. A musím říct, že vybavení laboratoří máme určitě lepší u nás, kde máme vše relativně nové. V Bruselu je to takové starší, jak budova, tak i vnitřní zařízení. Zato nasazení lidí ve výzkumu je veliké. U nás je hodně studentů na nižších stupních, a doktorandi zde proto i větší množství času věnují výuce.

Jaké jsou tvoje další plány po obhajobě a dokončení studia?

Nevím, momentálně mi přijde nereálné, že nějaký život po doktorátě existuje. (smích) Rád bych ale na postdoc, zřejmě opět někam do zahraničí. Baví mě hlavně spíše výzkum než výuka, proto bych asi raději někam, kde je méně povinností v tomto směru. Možná pokračovat v Belgii třeba formou nějaké jiné spolupráce, grantu a podobně, nebo i zkusit jít někam dál. Rodiče to ale nesou celkem těžce, protože jsem jedináček, a máma by samozřejmě chtěla, abych byl co nejblíže.

Takže ještě nevíš, jestli v Belgii zůstaneš? Čím to, že se ti tam nakonec tak zalíbilo?

Největší motivací byl pro mě doktorát, který nyní dokončuji. A pak, Brusel je velmi mezinárodní. Přestože holandsky vůbec neumím a francouzsky se teprve učím, byl jsem schopen se domluvit velmi dobře anglicky. Necítil jsem se tam vůbec jako cizinec. Hodně lidí v mém věku tam pobývá na stáži především v různých evropských institucích. Je pravda, že já tam tedy byl opravdu snad jediný chemik z ČR. Poznal jsem zato spoustu politologů, sociologů a podobně, kteří pracovali jako stážisté na různých pozicích v evropském parlamentu, těch tam bylo opravdu hodně.

Co dalšího je pro studium v Bruselu charakteristické?

Jak je známo, Belgie je rozpolcená na dvě části, francouzskou a holandskou. Všechno je zde často jakoby dvakrát. Tak i univerzita, na které jsem byl, je rozdělená na část vlámskou a valonskou. Množství lidí tam pracuje na joint doktorátě mezi těmi dvěma univerzitami, které jsou reálně naproti sobě přímo přes silnici. Přitom třeba ti, co jsou na frankofonní části, mají podstatně slabší angličtinu. Oproti tomu na mém ústavu na VUB, tedy na té vlámské části, byli jen dva Belgičané, zbytek osazenstva je zcela mezinárodní a angličtinou se tam domluvíte skvěle. A stále vítají nové posily, takže kdyby někdo měl zájem, shání tam i na jiných ústavech.

Když jsem šel na veřejnou obhajobu dizertace jedné dívky, co měla obhajovat práci z oblasti PHB bioplastů, potkal jsem ve výtahu profesora, jejího vedoucího. Ptal se mě, jestli vím, co to je. Když jsem mu byl schopen solidně anglicky odpovědět, o co jde, měl velkou radost, a už mě táhl, ať jdu na doktorát k nim, to ale samozřejmě už nejde. Nicméně kdyby se našel někdo, kdo by chtěl přijet a dělat s nimi v oblasti bioplastů, možnosti tu jsou. Mají hodně zajímavých projektů, do kterých hledají šikovné doktorandy.

Poslední otázka. Jíš rybí omáčku?

(smích) Asi tak… jsem velký fanoušek asijské kuchyně, ale poté, co jsem s ní denně pracoval, tak když ji teď vidím před sebou třeba v bistru, už na ni popravdě chuť nemám. Ne kvůli tomu, že by to bylo vyloženě závadné, ale té vůně jsem se už nabažil v laboratoři opravdu dost.

Publikováno
Odkaz https://www.fch.vut.cz/f96620/d200446